Blog

V polovině 80. let se v Brně, tehdejší baště alternativního rocku, zformovala pozoruhodná kapela s příznačným názvem Dunaj. Její mohutný proud strhl snad každého příznivce nonkonformní hudby.  Přesvědčivost, údernost, nekompromisnost, skvělé instrumentální a pěvecké výkony, a především spirituální hloubka, udělala z kapely skutečné zjevení nejen na tuzemské hudební scéně. Vydala šest skvělých alb, měla početnou skupinu věrných fanoušků. Ve 2. polovině 90. let však ukončila svoji činnost.

Skončila jedna etapa, skupina se rozhodla dál společně nepokračovat. Vladimír Václavek pokračoval ve své sólové tvorbě, nahrával úspěšná meditativní písňová alba. Později spojil své síly s Ivou Bittovou a natočili překrásné album Bílé inferno. V nově vzniklé formaci Čikori, ve které se mísí etnické a jazzové hudební prvky, působí dodnes. Spolu s kytaristou Josefem Ostřanským pokračovali v projektu Rale, zaměřeným převážně na etnickou hudbu, slavící úspěchy po celé Evropě.
V roce 1998 Ostřanský a bubeník Pavel Koudelka zakládají mezinárodní sdružení Boo, další alternativní perlu. Pavel si potom na léta odskočil za bubny ke spřízněné, tehdy již velmi komerčně úspěšné kapele Mňága a Žďorp. Život bývalého frontmana a kytaristy Jiřího Kolšovského přervala nečekaná a předčasná smrt. Ze zakládajících členů Dunaje pak bubeník Pavel Fajt zdárně pokračuje ve svojí sólové kariéře, prezentuje se pozoruhodnými koncerty a zajímavými alby.  Ze zpěvačky a houslistky Ivy Bittové se stala světová hvězda na všech hudebních polích, na která vstoupila.

Jak je vidět, cesty muzikantů se nikdy úplně nerozešly. Vždy spolu udržovali kontakty, buď přímým společným hraním nebo spoluprací. Skupina spolu krátce vystupovala v roce 2002. Prvním náznakem možného vzkříšení skupiny se stal projekt Dunajská delta, ve kterém od roku 2015 koncertovali Václavek a Ostřanský s různými bubeníky. V roce 2019 měl premiéru zdařilý film Davida Butuly: Dunaj vědomí, který mapoval plavbu kapely po řece Dunaj až k její deltě. Byl to zajímavý a podnětný vhled do myšlení a postojů jejich členů. A také mnohé naznačil. Zazněly v něm nové písně a znovuzrození legendy bylo na spadnutí. Také se tak stalo a Dunaj v roce 2019 oficiálně obnovil svoji činnost.

Na neštěstí nám všem do života vstoupila pandemie a mnohé se zastavilo a zpomalilo. A prodloužilo se i toužebné čekání na nové album skupiny. 7. října 2022 však konečně vyšlo. Očekávání jsou mnohdy veliká, a skutečnost často zklamáním. Zvláště, když člověk znovu vstoupí do stejné řeky…

Už dost přemítání, lepší bude pustit si desku a napjatě poslouchat. Už sám velmi vkusný, minimalistický, moderní obal, evokující vodní živel, ponouká k poslechu. K poslechu kapely, která své poslední album vydala před dlouhými 26 lety. Jak se změnila? Kam se posunula? Neustoupila příliš ze své nekompromisní cesty? Každého z nás, kteří kapelu známe od jejich začátků, napadají podobné myšlenky…

Kapka

Krátké entrée moderní elektroniky, dříve pro Dunaj nezvyklé – nový prvek citlivě včleněný do celkového aranžmá… Aha, už zní dunivá Václavkova baskytara, pregnantní Koudelkovy bicí, melodicky-harmonický pattern Ostřanského kytary… „Je tma, je poušť, je písek“… Václavkův hypnotický zpěv, text jako vždy krátký, výstižný, do hloubky ponořený, nutící posluchače o něm přemýšlet a mnohdy si ho sám dopovědět. Jsme doma, Dunaj se po čtvrtstoletí vrací. Ale co ten skvělý zvuk? Ten prostor, to bohatší aranžmá, ty přidané zvuky? Práce s vokály? – Skvělá producentská práce. Nahrávalo se ve vyhlášeném Sonu a produkce se ujali Petr Ostrouchov a Aid Kid.            

Je to jak         

„Je to jak, je to jak, bez pohybu v tanci stát“, tím je řečeno vše. Ta krása protikladů… Nad jemně předoucí rytmikou se vznáší křehký existenciální text v podání Vladimíra Václavka, najednou do nahrávky přirozeně vpluje hlas Jiřího Kolšovského. Krásná a dojemná vzpomínka na bývalého frontmana. /Píseň vznikla již dávno, ale nikdy nebyla vydána. Jiřího zpěv byl použit ze starého záznamu – tónina i tempo byly zázračně shodné/. A poté Iva Bittová v subtilním vokálním intermezzu upomínajícím na jazzovou tradici, pak krátký, důrazný refrén, téma a naléhavý závěr, ve skvělém vokálním aranžmá.

Jako had

Krátké, dravé vstupní téma. Naléhavé vnitřní nebezpečí. Nejistota. Zrcadlení. Proměna. Dravý, nekompromisní proud Dunaje… „Stoupá, stoupá voda – jako had… stoupá, stoupá láva – jako had…“ Strhující proud lidských hlubin. Smršť.

Za vodou      

Titulní skladba desky. Dunaj v poklidných vodách, ve svých hlubinách. Široký klávesový úvod, pak klidná plavba… Zdání klame. Skupina dávno ví, že skutečný život člověka se odehrává v jeho nitru. Stejně tak ví, že pod povrchem klidných vod je bohatý život se všemi svými proměnami. A nic není konečné a jsme stále na cestě nebo plujeme. A být za vodou není jen tak. Krásná balada. Kytarový part. Atmosféra. Skromný background Ivy Bittové. Neokázalá melodie. Obrovské vnitřní pnutí…

Vlny                          

Chytrý kytarový pattern na úvod. Skromný, neokázalý a přitom účinný. Vůbec vynalézavost Ostřanského kytarových partů je obdivuhodná. Různě se proplétají, mění tempově i rytmicky, tu naléhavě křičí, najednou se stáhnou do ústraní a poctivě slouží ve prospěch celku, po chvíli vyhřezne neočekávané, krátké sólo, zajímavé svojí barvou i nezpěvnou intonací, které k jinak většinou tonální hudbě vytvoří žádoucí kontrast a napětí… Není radno kráčet po vlnách… „Dozvíš se snadno, že voda většinou sahá až na dno… „Komplexní skladba, umně střídající se témata, propracovaná, producentsky absolutně dotažená. A moudrá s vědomím, že nic není jen tak.

Potichu          

Hlubiny hlubin. Pokorná meditace v prostoru široširých polí. Tichý nářek a zpověď lidské duše. Starší skladba. Nevydaná. S Jiřím Kolšovským. Plná naděje. Meditace – tajemný kytarový mlýnek – nářek, „…Potichu, sám po poli po kouscích, sám rozsetý rozházím, své kameny po poli, sám potichu…“ Sloka a další sloka, pak očistný refrén. Slzy se derou do očí. Prostá krása… vše umocněno úchvatnou aranží s nádhernou klávesovou tříští.

Chci       

To bicí na úvod. Pane, jo. Ten Koudelka, to je bubeník. Razantní, vynalézavý, přesný, ženoucí kapelu neomylně vpřed. Brutální baskytara s boosterem se prolíná s akustickou kytarou, a spolu s bicími vytváří nekompromisní tlak. V podobných skladbách dříve exceloval Jiří Kolšovský se svým vysoko položeným hlasem.
V současném Dunaji má na starost vokální party především Vladimír Václavek. Není tím pravým rockovým zpěvákem, spíše hlasovým vypravěčem, jak ho známe z jeho sólových alb. Avšak jeho přesvědčivost a vnitřní naléhavost dává hudbě Dunaje jiný a nový rozměr. I v tak vypjaté skladbě jako je Chci, absolutně obstojí… Chci je zběsilým během raněného zvířete, deroucího se zajetí ven, na svobodu… Opět producentsky mistrně zvládnutým… a ta krátká kytarová sóla…

Okamžik

Chytrý vokální propletenec o pomíjivosti, s dominantním Václavkovým zpěvem a lichým metrem, se v půli změní v nekompromisní alternativní nářez s dominující Ostřanského kytarou, aby na závěr zopakoval svoji úvodní mantru.

 Are you human?       

To je techno! Sice v kabátě alternativní kapely, ale techno. Začátek tomu sice neodpovídá, ale jak se objeví bicí, vše je jasné. A ten refrén. Jak vystřižený z učebnice. Je to vtipné, pestré, zvukově barevné (Aid Kid a jeho čarování). A především velmi lidské…

Na druhé straně

Coda, závěr. Krásný, květnatý text. Všeobjímající. Pomalé tempo, střídající se témata, chytrá kytara, funkční elektronika. Gradující refrén až k apoteóze se na úplný závěr změní na na říkanku nesenou křehkým ženským hlasem… a hlasem s moudrostí muže… žádný patos, prostá upřímnost… jako celé album…

Už je duše smutná po slavnosti, už tu nezní ani jeden tón. Co říct na závěr. Co pochválit, co vytknout. Vrátila se legenda. Po 26 letech natočila album. Album po právu očekávané. Mluvila o návratu jako o hudbě Dunaje pro 21. století. Ano, splnila vše. Od skvělého zvuku a hudebního prostoru, k volbě správného producenta. Petr Ostrouchov, muž mnoha hudebních talentů, od skladatelského, přes aranžérský, až po producentský (Vladimír Mišík, Lenka Dusilová). Stejně tak Aid Kid (Ondřej Mikula), talentovaný multimediální umělec a producent. Oba pochopili podstatu tvorby kapely a nezasahovali příliš, ale nanejvýš funkčně. Jemnosti, kterými hudbu ozdobili, neruší, ale podstatně přispívají k zvýraznění jejího vyznění. Říká se, že detaily rozhodují. U této desky to platí dvojnásob.

Tu zazní jemná elektronika, otevře prostor, posílí napětí. Vkusné klávesy podpoří harmonii, barvu a hybnost o drobných nástrojích nemluvě (kalimba). Nutí posluchače hudbu skutečně poslouchat a nechat se překvapovat jemnými nuancemi. Zvláštní pozornost si zaslouží práce se zpěvovými linkami. Dříve byl hudební tok Dunaje spíše jednolitý. Na tomto albu jsou kompozice melodičtější a formálně se blíží více klasickým písním se slokou a refrénem. Ty jsou zde výrazněji odděleny, a zvláště refrény dotaženy, k dokonalosti. Zdvojení hlasů, jejich opakování, vrstvení přes sebe, působí velmi magicky. Důležitý je i hlas Ivy Bittové.

Iva, rozená sólistka, se zde pokorně upozadí a její krásný hlas slouží celku. Samozřejmě je nepřehlédnutelný a zcela zásadně napomáhá výsledné podobě skladeb. Zajímavá je i výborná dramaturgie alba, což nebývá častým zjevem. Vše graduje ke konečné katarzi a na dobrodružné cestě jsme svědky mnoha proměn a přelévání energií. Od běsnících rozbouřených vod, přes lyričtější, klidnější zátoky, až k zakotvení v bezpečném přístavu.

Za čtvrt století urazili členové Dunaje kus cesty. Každý z nich se věnoval vlastní tvorbě či působení v různých hudebních sdruženích. K nahrávání po letech, se sešli ve skvělé kondici, podpořené společným hraním na koncertech po svém znovuobnovení. Slyšíme zde precizně tepající rytmiku: Pavel Koudelka – bicí, geniální hráč s obrovským drivem, bezchybně střídající sudá a lichá metra a lehce se pohybující v jakémkoliv hudebním žánru. Vladimír Václavek – duše skupiny, šaman, brilantní baskytarista a kytarista, zpěvák, skladatel, textař, a především hluboce spirituální člověk mající zkušenosti mnoha duchovních praktik. A Josef Ostřanský, vytáhlý to muž, skvělý a nápaditý kytarista, nesmírně platný hráč, který svými promyšlenými patterny, riffy a sóly, zdatně sekunduje neomylné rytmické dvojici. I princip komponování zůstává v podstatě stejný. Základem je umné zacházení s hudebním minimalismem, jeho melodické obohacení, větší harmonická vynalézavost a šikovná přizpůsobivost danému záměru, samozřejmě s větší dávkou emocí.

Tvorba skupiny stojí také na kongeniální symbióze hudby a textů (Vladimír Václavek, Karel David). Někdy je hudba úžasným doprovodem k textové meditaci, jindy text zásadně umocní hudební myšlenku. Texty jsou hluboké, obrazivé, výstižné, dotýkající se podstaty lidského bytí a nutí člověka k přemýšlení a vlastnímu dotvoření. Stejně tak je jejich tématem i příroda jako fundament lidského života. Spojení tvorby Dunaje s přírodními živly je příznačné. To vše se skvělými hosty a nanejvýš prozřetelnou produkcí, se podepsalo na skvělé hudbě Dunaje pro 21. století. Je to skutečně současná hudba, jak jen současná může být.

Je to skvělé, moderní, neokázalé a nadčasové album. Není zde ani jediný náznak podbízivosti nebo jakékoliv manýry. Je to jen svébytná, pevná a silná hudba.

P.S. Na této novince je slyšet, že se muzikanti sešli proto, že spolu prostě chtějí být, hrát a nahrávat. Ne z nějakých pragmatických či praktických důvodů. Chtějí se s námi podělit o svoje vnitřní světya hudební postoje. Za těch  26 let se hudba Dunaje rozprostřela jako delta vlévající se do moře, je jaksi širší, melodičtější, možná i trochu přístupnější. Ale zdaleka neztratila nic ze svojí hloubky, naléhavosti a duchovnosti. Stále je tou hlubinou, ve které každý z nás hledá otázky a odpovědi. Je tou řekou, která v každém z nás teče a kde každý z nás hledá svá tajemství.   

V Brně, 14.10.2022                          Petr Hromádka