Dunaj duní, ale jinak
Skupina Dunaj opět překvapila. Není to v její dlouhé historii zdaleka poprvé. Na novém albu Mňau se její původní jádro rozšířilo o zpěvačku Janu Vébrovou.
ONDŘEJ BEZR
Dunaj je považován za klasiku takzvané brněnské alternativní scény. To je v české hudbě pojem, s nímž dnes někteří, dokonce i bývalí protagonisté, polemizují, tu a tam se mu i trochu vysmívají. Jisté ale je, že když jej někdo pronesl v osmdesátých nebo devadesátých letech, alespoň mírně informovaný posluchač inteligentní rockové hudby věděl, o co jde. Kořeny této scény jsou hluboko u kapel typu Ještě jsme se nedohodli, Nukleus, Třírychlostní Pepíček nebo Pro pocit jistoty, balancujících permanentně na hraně povolení a zákazu. Ve druhé polovině osmé dekády se zjevily dvě zásadní kapely, které určily scéně směr. Jednak Z kopce v čele s mimořádně silnou osobností Petra Váši, kteří ale přece jen stáli poněkud stranou hlavního proudu brněnské alternativy (dá-li se o něčem takovém mluvit), a Dunaj, který vznikl v roce 1986.
Není náhoda, že celé řadě skupin brněnské alternativy se taky někdy říká Delta Dunaje. Do té spadalo nejen duo někdejší zpěvačky kapely Ivy Bittové a prvního dunajovského bubeníka Pavla Fajta, ale zejména celá řada projektů, v nichž během let figurovali dva protagonisté Dunaje, kteří v něm působí dodnes, a to baskytarista a kytarista Vladimír Václavek a kytarista Josef Ostřanský. Kromě Dunaje spolu hráli například v kapelách Domácí lékař, E nebo Rale, Ostřanský hrál v Boo, Václavek v Klar, oba také měli resp. mají svoje sólové projekty.
Starý Dunaj
Dunaj byl ale v kontextu řečeného jednoznačně kapelou číslo jedna. Zejména v devadesátých letech patřil k nejsledovanějším českým rockovým kapelám a svým zvukem, repertoárem a celkovým stylem hudby absolutně neměl srovnání, byl ostatně unikátní i ve světovém měřítku. Byť bychom jeho pomyslné hudební pobratimy jistě našli, autenticita jeho projevu a důsledné odolávání jakýmkoli dobovým trendům ve jménu originality z něj vytvořily naprosto svébytný prvek české hudební scény.
Velkým trumfem Dunaje kromě hry Ostřanského a Václavka, stejně jako bubenických partů nejprve Pavla Fajta a po něm Pavla Koudelky (možná trochu paradoxně bývalého člena zmíněných stranou stojících Z kopce) byl bezesporu frontman Jiří Kolšovský, naprosto samorostlý zpěvák, který dodával hudbě Dunaje magický a v nejlepším slova smyslu až barbarský rozměr. Není divu, že po jeho předčasné smrti v pouhých třiačtyřiceti letech v roce 1998 se Dunaj po šesti albech (z toho dvou natočených ve spolupráci s Ivou Bitovou) rozpadl. Vypadalo to, že nepřichází v úvahu, aby se ještě někdy dal dohromady, pozůstalí členové se této myšlence bránili, seč to šlo. V roce 2015 ale Václavek s Ostřanským neodolali prosbám fanoušků (a nejspíš se jim po starých písních zastesklo) a založili skupinu Dunajská vlna, která písně starého Dunaje s různými bubeníky hrála a některé Kolšovského party převzal Vladimír Václavek. Až o čtyři roky později se k dvojici znovu připojil Pavel Koudelka – a tady začíná nová éra Dunaje.
Návrat
Původní členové Dunaj ovšem obnovili s tím, že nemá smysl omílat staré skladby a že jediným smyslem existence kapely je nová tvorba a ideálně i nový zvuk, odpovídající době – ale zásadně jí „nepochlebující“. Zpočátku se kapela samozřejmě koncertům postaveným na starém repertoáru nevyhnula, odjela dokonce opět i společné turné s Ivou Bittovou.
Chvíle, od které můžeme datovat skutečný comeback Dunaje, ovšem nastala v roce 2022, kdy skupina v základním triovém složení vydala nové album Za vodou – byla to první novinka kapely od roku 1996, kdy vydala ještě s Jiřím Kolšovským desku La La Lai. Nový kabát pomohli zvuku Dunaje dát dva producenti, jednak Petr Ostrouchov, jednak Aid Kid. Přičemž první proslul hlavně produkcemi nadžánrových víceméně písničkářských desek (je například spolustrůjcem posledních tří veleúspěšných alb Vladimíra Mišíka), druhý pak pracuje zejména na elektronické scéně. Album Za vodou ale nebylo ani písničkářské, ani elektronické, od každého si vzalo něco, především zůstalo „dunajovské“, byť znělo v mnohém jaksi měkčeji a sofistikovaněji, než devadesátková tvorba kapely. Každopádně ukázalo, že má Dunaj stále co říct a že to se svým návratem rozhodně myslí vážně.
Se zpěvačkou
Na přímé cestě k novince Mňau (což je možná název pro desku rockové kapely prapodivný, ale uvědomme si, že zvukomalebné hříčky v názvech alb Dunaj používal i dříve, kromě zmíněného La La Lai třeba i Dudlay z roku 1993) stála zjevná potřeba základního tria oživit zvuk, aby proměna od minulého Dunaje byla dokončena. A možná i Vladimíra Václavka coby hlavního zpěváka role frontmana trošku svazovala od hraní, nehledě k tomu, že byl samozřejmě neustále vystaven srovnávání s Jiřím Kolšovským. Volba oslovit Janu Vébrovou, písničkářku, která na sebe poprvé upozornila už v roce 2007 debutem Kykyrý, pak se kvůli mateřským povinnostem z hudební scény stáhla a v roce 2023 se na ni s velkou parádou vrátila skvělým albem Kameny ze dna, přišla prý nezávisle ze strany Václavka i Ostřanského, kteří samozřejmě její tvorbu registrovali.
„Zhruba před dvěma lety kolem mě začali členové Dunaje kroužit, jestli bych s nimi nechtěla dělat úplně nový repertoár,“ cituje zpěvačku tisková zpráva k albu. „Sešli jsme se na takové kouzelné hájence v Lužických horách, začali spolu jamovat a hned při prvním večeru jsme zjistili, že by to mohlo jít. No a za rok a půl jsme vyjamovali osm nových písniček.“ A o své nové úloze frontmanky kapely říká: „V Dunaji jsem možná větší šansoniérka než sama s harmonikou. S nimi můžu s každou písničkou jakoby obléct novou kůži a je to osvobozující. Od počátku jsem se v tom cítila jako ryba ve vodě.“
S novým repertoárem se kapela, nyní už rozšířená o novou členku (to, že na obalu alba stojí jméno Jany Vébrové zvlášť, je prý čistě marketingová záležitost, zpěvačka je skutečně plnocennou členkou souboru, a ačkoli je teď předčasné cokoli plánovat, Dunaj s ní zjevně počítá i do budoucna), odebrala do čím dál proslulejšího studia Birdland na Slovensku, kde natočila nové album. Tentokrát jí jako producent byl k ruce Petr Ostrouchov.
„Poslední dobou stále víc tíhnu ke starému způsobu práce, kdy celá kapela, navíc takhle srostlá a sehraná, může natáčet najednou a bez pomocí moderních technologií, takže si můžeme užít luxus práce s analogovým magnetofonem. Taky mě na tom láká určitá míra lidskosti a přirozené nedokonalosti, která bývá zdrojem vítaného napětí a z moderních přeprodukovaných nahrávek se často vytrácí“, říká Ostrouchov k procesu vzniku alba. Dodejme, že nahrávka vznikala vlastně ve třech státech. Po slovenském nahrání se odebrala do středočeského studia Sono, kde byla smíchána, a finální master byl pořízen v nizozemském Amsterdamu.
Poslouchejte i potichu
A co tedy na albu Mňau slyšíme? Je to jeden z mnoha paradoxů, které kapelu za dobu její existence obestírají. Totiž: v mnohém zní jako úplně klasický čistokrevný Dunaj, jak jsme ho znali – a přece je to Dunaj jiný. Zůstalo to nejdůležitější, spodní proud, se kterým kapela vždycky pracovala na prvním místě. Princip zdánlivě odlišných pásem partů jednotlivých nástrojů, které ale spolu až zázračně fungují dohromady. To, čemu muzikanti říkají „děravost“, a co nemá negativní význam, jde o nepřehlcení celkového soundu kapely zvukem, resp. započítání i ticha coby samostatného instrumentu. Skvělá práce s dynamikou, ta byla u téhle kapely vždycky klíčová.
Tohle všechno platilo dřív a platí to i dnes, jen možná v ještě větší míře, což je dáno jistě i zkušenostmi hudebníků, které načerpali od devadesátých let. Některé atributy svého projevu dotáhl dokonce Dunaj tak daleko, že už by se skoro jeden ošíval při označování kapely za „rockovou“, a to i přesto, že – zdaleka ne vždy, ale občas – zní v písničkách zkreslená kytara (mimochodem, Ostřanského zvuk, ale i hráčský rukopis, patří k těm nejlépe rozeznatelným na české scéně), i tvrdá rytmika. Ale převládají tak či onak sofistikované polohy, filigránské vyhrávání si s motivy, které je, skoro až v minimalistickém slova smyslu, také součástí DNA Dunaje, tentokrát ale v míře a zvukové poloze jaksi tišší. Jinými slovy, zatímco stará alba kapely nejlépe znějí při hlasitém poslechu, Mňau lze bez problémů, a se stejným požitkem, poslouchat i potichu.
Ledový oblouk
Album začíná písní Ilegální tanečnice, která byla také zvolena za první singl. Je to výborný, jemně orientálně laděný vstup do alba, jakási vhozená udička i starým fanouškům kapely, jedna z nejostřejších, nejextrovertnějších a nejžhavějších písní na desce, i přes zvukomalebně mrazivý text Jany Vébrové a básníka Radka Malého (společně otextovali čtyři písně alba z osmi). Navazuje Bažina, inspirovaná stejnojmennou kočkou ze slovenského nahrávacího studia. Většina skladby se nese v duchu klasické dunajovské „balady“, Vébrová ale několikrát změní svoji pěveckou polohu a finále je až zaříkávačské. V písni Neříkej si při zpěvaččiných přechodech do falzetu nelze nevzpomenout na Ivu Bittovou. Mimochodem, tento citlivý okamžik srovnání, které je prostě přirozené, Vébrová na většině alba ustála velmi dobře, je opravdu sama sebou. Což slyšíme hned v následující náladově lyrické písni List, kterou napsala společně s Josefem Ostřanským, a také v ní zní pouze kytarové rozklady a zpěv.
V titulní skladbě Mňau vstupuje na scénu jednak dávný spolupracovník Dunaje, textař Karel David, tentokrát opět s kočičím tématem, jednak producent Petr Ostrouchov, který nechává pod extrémně nervní Ostřanského kytarou vrčet syntezátor Moog. Dovednost, se kterou staví Jana Vébrová svoje rozsahem pozoruhodné melodie nad minimalistickými „kolečky“ kapely lze dokumentovat na skladbě Jezero lososů s obrazným textem Vladimíra Václavka. Nejrozsáhlejší, bezmála osmiminutová píseň Loďka zní těsně před finále alba, přináší jemně erotické textové obrazy – a pokud nám to nedošlo dříve, tady pochopíme stoprocentně, že vlastně hlavní postavou současného Dunaje je právě Jana Vébrová, všichni ostatní členové nejen „na ni“ nejen hrají, ale i skládají. Závěrečná tečka Slova v ledu vlastně tematicky uzavírá kruh zpět k Ilegální tanečnici, a hudebně přináší jakési uklidnění po všech emocích, kterých jsme byli sluchově přítomni.
V souvislosti s Dunajem je často citován jeho starý „devadesátkový“ text, ve kterém se zpívá, že „Dunaj duní, Dunaj valí“. Ano, jistě to platí i pro jeho současnou podobu. Ale je to jiné dunění, jiné valení. Možná méně na první poslech slyšitelné, ale rozhodně vnitřně citelné.